ERCKER

                

Narozen
1528 nebo

1530

Annaberg, Sasko, Německo

ERCKER ze Schreckenfelsu Lazar

 

Vynikající montanista, geolog a prubíř.

 

Pocházel z hornické erbovní rodiny, od počátku tedy byl hornickým prostředím obklopen. V letech 1547 – 48 získal na univerzitě ve Wittenbergu vzdělání v přírodních vědách a matematice, doplněné ještě krátkým pobytem v Itálii. Další jeho uplatnění bylo dáno rodinnou tradicí, studiem i osobní přitažlivostí k hornictví. Již v té době si umínil, že vylepší, nebo přímo znovelizuje postupy vytěžitelnosti kovů z natěžených rud.

Inspirací  byl stále klesající obsah stříbrných minerálů směrem do hloubky na dolech v Annabergu Tam začal pracovat v mincovně. R. 1555 se stal prubířem na saském kurfiřstském dvoře v Drážďanech kde analyzoval rudy z Annabergu, Freibergu a Schneebergu. Zde napsal svou první knihu o prubířství rud a  

 

 

 

Prubířská dílna se 2 žíhacími pecemi z knihy o prubířství

 

mincovnictví (nebylo to o mincích, ale o mírách, váhách a ryzostech slitin drahých kovů té doby). Manuál byl příznivě přijat a Ercker postoupil jako saský generální prubíř. Není známo, proč toto perspektivní místo opustil a po návratu do Annabergu se stal výběrčím poplatků z důlního podnikání. Vydal se na studijní cestu po důlních revírech Tyrolska a sledoval zdejší báňskou a hutní činnost. R. 1558 je úředníkem v mincovně v Goslatu a r. 1563 je již jejím vedoucím. Mohl se tu vrátit k oblíbené myšlence účinnějšího zpracování a výtěžnosti chudých rud. R. 1563 vydává příručku o mincovní praxi a za dva roky popis a dějiny olověného revíru v Rammelsbergu. Za tři roky, po krátkém pobytu v Drážďanech je ve Freibergu jako hutní úředník. Tady se mu mezi ostatními prubířskými úředníky dostalo odmítnutí jeho návrhu k ekonomičtějším metodám tavby stříbrných rud. Panovalo zde ovzduší, ovlivněné alchymistickými pohádkami o umělé výrobě drahých kovů bez kritického hodnocení těchto bludů. Ercker znechucen tímto stavem r. 1567 opouští Sasko a chvátá do Čech, do Jáchymova ke švagrovi P. Uthmannovi, jednomu ze zdejších těžařů. Zhoršující se poměry v českém hornictví se proměnily v trvalou krizi, která spolu s rostoucí všeobecnou drahotou postihla Evropu. V Čechách několikrát došlo na devalvaci české mince z nedostatku stříbra, jako nezbytného mincovního kovu. Tato krize ale nahrávala Erckerově posedlosti o revizi a zdokonalení hutních metod ke zvýšení jejich výtěžnosti, měl v té době v tomto značné praktické zkušenosti. To o něm bylo na patřičných místech známo, dojem udělal i jeho rukopis knihy o nejúčelnějším zpracování rud zlata, jejíž první část věnoval císaři Maxmiliánu II. V březnu 1568 je Ercker jmenován kontrolním prubířem v Kutné Hoře, o rok později provedl zevrubnou analýzu kutnohorských hutních strusek a zasadil se o jejich opětovné zpracování. R. 1570 v České komoře v Praze řeší závažné úkoly českého hornictví a mincovnictví, sestávajících z četných návštěv českých rudních revírů. Stále ale pracoval na sepisování jeho velké knihy o prubířství, kterou dokončil r. 1573 a o rok později ji vytiskl v tiskárně J. Černého pod názvem „Beschreibung Allerfürnemisten Mineralischen Ertz und Berckwercksarten“. Slíbený český překlad z neznámých důvodů nevyšel a jeho rukopis se nezachoval, přesto jej máme, díky Národnímu technickému muzeu v Praze, kde vyšlo v r. 1974 pod názvem „Kniha o prubířství“. Toto dílo postupně vyšlo ve čtyřech jazycích v 15 reedicích a až do 18. stol. bylo receptářem (opravdovou kuchařkou s udanými poměry ingrediencí a postupy lučby) a učebnicí na hornických učilištích a báňských akademiích.  Po zásluze byl Ercker r. 1577 jmenován nejvyšším hormistrem, tedy jakýmsi generálním ředitelem celého rudního hornictví v Českých zemích. Jeho snahy o zreformování tehdejší administrativy nedopadly vždy podle jeho představ (i když k nim došlo nakonec mnohem později), úspěšný byl vždy v technických realizacích, navrhovaných jako výsledek jeho početných návštěv rudních dolů. K jeho povinnostem se přidala od r. 1583 práce ve funkci mincmistra (dnes by to byl ředitel) ústřední královské mincovny v Praze, kterou vykonával 10 let až do své smrti. Za své celoživotní zásluhy pro Království České, pro které pracoval téměř 24 let, byl r. 1590 povýšen do šlechtického stavu císařem Rudolfem II., i když „odborně“ byli spolu ve sporu ohledně těch alchymistů, kterým Rudolf II. tolik fandil. Ercker se dokonce zasadil o to, aby se v Příbrami nepřestalo kutat jen proto, že alchymisti slibovali císaři jejich levně uvařené drahé kovy. Lazar Ercker vykonal mnoho, ani v jeho věku si nedopřával odpočinku, stále byl v zápřahu. Na jeho oslabení se možná podepsaly časté návštěvy důlních prostor, o jejichž katastrofálním vlivu na zdraví si dnes umíme udělat přesnou představu. Onemocněl na přelomu 1593 – 94 a zemřel 6. ledna 1594. Aby se zachoval jeho pracovní řád, pražskou mincovnu vedla ještě řadu let jeho manželka Zuzana.

Již z výše obsáhlého, ale nevyčerpávajícího soupisu Erckerových aktivit je zřejmé, že se zde jedná o výjimečnou osobnost. Agricola a později Delius ukázali lidem, jak s tím užitečným kamením ven z nebezpečných zemských hlubin (hlavně se stříbrem a zlatem). Ercker ukázal lidem, jak z toho kamení již z hlubin vydobytého, dostat drahé kovy takovým způsobem, aby v odpadu, struskách, jich zůstalo co nejméně, a to současně s Agricolou, tedy s nasazením stejných technických možností, které jim doba umožňovala. A opravdu se mu to podařilo, protože ta hlavní myšlenka jej provázela od mládí a nikdy ji neopustil. Stále se setkával s návody neověřenými v praxi, nebo zastaralými a po staletí tradovanými, které způsobovaly spíše ztráty, nežli užitek. Navíc k odborné práci přistupoval jako oddaný profesionál s vlastním heslem: "Nejprve vyzkoušej a potom chval". Dobu 16. století si většinou představujeme pro život v ní jako těžkou, nebezpečnou, tíživou, neradostnou, bezperspektivní a život ohrožující. Jenže přečtěte si následujících pár slov, které Lazar Ercker napsal v předmluvě ke svému dílu, aby uvedl důvody, proč jej napsal: „… proto já, který se dlouhá léta obíral prubířstvím, tavením, odlučováním a jinými takovými uměními, ze záliby a lásky, kterou mám k hornictví a kovohutnictví, jsem se rozhodl napsat o tom také něco užitečného ke cti a dobru rozsáhlých dolů i těch, kteří v nich žijí, zejména jak různým způsobem (lze) nejsnáze a nejužitečněji rudu a kovy v malém ohni zkoušet, cementovat, oddělovat, čistit, částečně i ve velkém podniku zvláštním způsobem tavit, zužitkovat, upotřebit, i s vysvětlením a vyobrazením všech instrumentů, náčiní, nářadí, kelímků, skleněného nádobí a ostatního příslušenství …“. Mohl-li se někdo věnovat své práci v tom 16. století ze záliby a lásky, pak je třeba si poněkud poopravit a doplnit poznání o té době – i tehdy byli lidé se stejným myšlením jaké máme my dnes, a díky velkému vlivu církví byli možná vcelku i relativně morálnější. Jeho zvýrazněná slova by měla být poselstvím pro současné Sběratele, čehokoliv.

Zemřel
1594

7. leden

Praha